Neklldné hledačství, podložené vědomím nezbytnosti pevného výtvarného řádu, bylo a je od samých začátků téměř před čtyřmi desítkami let hlavním charakteristickým rysem uměleckého úsilí KARLA VYSUŠILA. Malíř s citlivým smyslem pro výrazový účin koloristicky vypjaté barvy a grafik až podivuhodné formové nápaditosti nepřestává hledat i zkoumat nové a neotřelé možnosti vizuální komu’nikace mezi svým způsobem vidění světa a divákovou vlastní senzibilitou. Je z těch, kteří si neustále uvědomují potřebu inovace výtvarného jazyka jako prostředku k estetickému osvojování reality v jejích složitých emocionálních dimenzích a duchovních parametrech. V posiední době se soustředil k technice koláže, k postupu, s nímž je spjat samotný nástup moderního umění z let před prvou světovou válkou, kdy Picasso s Braquem nalezli ve vlepování novinových výstřižků, vinět, reprodukcí apod. do obrazů další možnost umocnění pocitu ‘Skutečnosti, o jehož vyjádření tolik usilovali. Princip “papiers collés” rozvinuli dál dadaisté i surrealisté ke zvýšení oné “křečovité krásy”, jakou hledali v náhodných setkáních významově protikladných prvků, a naposled pak pop-ort, když se chtěl v kombinaci s asambláží zmocnit hmotné podstaty současné technokratické civilizace. Vysušilův přístup je ovšem poněkud jiný. Bere své viastní grafické listy či kresby, aby z jejich rozstříhaných fragmentů sestavoval nové obrazové kompozice siiného obsahového a nikoliv dekorativního účinu. Systém destrukce se mu tak stává nástwjem nové kompoziční konstrukq, sledující základní cíl umocnění fantazijně Imaginativní náplně těchto děl. Jde vlastně o starou a dějinám umění dobře známou metodu formy ve formě, jak ji znali a nápaditě používali už manýristé 16. století a s níž Arcimboldo na pražském dvoře Rudolfa ll. uváděl v úžas podivínského panovníka, když svá symbolicko-alegorioká plátna skládal z malovaných detailů přírodní skutečnosti_ Časový rozdíl čtyř set let, jenž nás dělí od těchto výtvarných přeludů a vidin ze zákulisí renesance a z předsálí baroku, neoslabil ovšem nikterak působivost postupu zaměřeného k intenzifikaci obraznosti. Obohacen technicistními zřeteli moderního věku přestává být důsledkem statického pohledu a nabývá podoby autorovy dynamické fantas:kní sféry. Výsledkem je grafický novotvar, či ještě lépe bohaté skupenství rytmicky artikulovaných formových prvků, tlumočícich dramatickou vizi lidského kosmu . Nervně vnímavá reagence na různorodé podněty se proměňuje v barevnou orchestraci světelného povrchu listů, jimž technika koláže vtiskuje kineticky uvolněný vnějšek, zabydlený různorodou konfigurací vířivých tvarů z přímek, diagonál, výsečí, kruhů apo·d. v nově stvořeném prostoru bez tíže i zems’ké přitažlivosti. Geometrizace bizarních postav z en face i z profilu se doplňuje tektonizací biomorfních prvků v přehledné směsici vzájemně kontrastujících forem, mnohdy pfipomínajících barevnou strukturu vitráží a jindy zase nabývajících myšlenkovou významovost grafických znaků, definujících metaforickým způsobem jimi oslovovanou realitu. Tvůrce do tohoto uměleckého procesu promítá i podstatnou část svého vlastního temperamentu jako dllsiedek nepolevující životní vitality, z níž jeho tvorba trvale čerpá.
1987 LUBOŠ HLAVÁČEK