Zhruba před necelými deseti roky se ujal mezi vinaři a vinohradníky v šatovském Znovínu, ve vinařské společnosti dobrého jména, originální nápad: založit jednu zcela neobvyklou vinici. V daném případě však nešlo o vinnou révu, nýbrž šlo o obrazovou a sochařskou uměleckou galerii v prostorách do té doby zcela největšího objektu ve střední Evropě, v budově premonstrátského Louckého kláštera ve Znojmě. V té době jsem měl za sebou velkou zkušenost. V týdeníku Svět v obrazech, kde jsem působil, jsem v osmdesátých letech pravidelně jedenkrát v roce – spolu s dalšími spolupracovníky – organizoval akci, jejímž smyslem bylo mimo jiné přivést slavné české malíře do blízkosti krásného rybníka Svět. Když jej tvůrci zvěčnili na svých obrazech, mohla se konat výstava za podpory městských orgánů v Třeboni a konečně i Českého svazu novinářů pod jedinečným názvem “Svět v obrazech”. Shlédlo ji v jednom krásném červnovém víkendu více než tisíc mladých lidí. U vzniku akce u rybníka Svět stáli skvělí malíři a grafici, ale především kouzelné osobnosti: Cyril Chramosta, Alois Moravec, Helena Slavíková-Hrušková, Helena Štefková-Hrušková, Josef Velčovský, Vladimír Renčín. Nadšeně ji podporovali Karel Šmíd a Libuše Šmídová, Karel Oberthor a desítky dalších výtvarně naladěných umělců a kulturních novinářů. Mezi malíři a sochaři jsem poznal jejich vřelý, láskyplný vztah k vínu.

Pak, když čas oponou trhnul, jsme se ocitli v nemilosrdných časech, kdy se společnost na počátku devadesátých let minulého století vydala na cestu za mamonem. Umělci jeden za druhým přicházeli v restitučních vánicích o své ateliéry. Namísto tvorby začali i slušní malíři a grafici odhazovat své těžce vyprošené tituly zasloužilých a národních umělců. V té době se na uměleckých školách kromě umělecké tvorby začal učit i nový předmět: jak umělecké dílo nejenom stvořit, ale především prodat! Bylo to v docela nedávných letech a dílo se začalo prodávat nejenom kvalitou – ale často i svou velikostí. Zkrátka obraz a socha se staly obyčejným zbožím. Nedávno jsem našel cenné obrazy spolu s knihami u popelnic na pražském Jižním Městě. Po listopadu 1989, stejně jako v nejtužší “normalizaci”, začala probíhat nemilosrdná lustrace, došlo k vyřazení zvučných výtvarných jmen a děl z českých encyklopedií i ze stálých galerií. Jména malířů jako Antonín Pelc už připomínají při svých jubilejních výstavách jenom jejich žáci, jako Adolf Born a jiní. Popliván byl v českém tisku František Jiroudek, trojrozměrná díla sochaře Rudolfa Svobody byla v plenéru hlavního města Prahy zničena, jména a příjmení krajinářů a grafiků Jaroslava Chudomela, Cyrila Chramosty, Karla Oberthora byla vyškrtnuta z encyklopedií. Začal nemilosrdný a útočný spor o existenci mozaiky Miroslava Houry v Ústí nad Labem, kterou nyní začínají obepínat novostavby. Nesmí být novým generacím na očích. Z někdejší vysoké úrovně hudebních plakátů Pražského jara a významných hudebních akcí zmizelo jméno světově uznávaného a oceňovaného grafika Jaroslava Sůry. Jen těžko se dnes při existenci neviditelné ruky trhu uplatňuje grafický fenomén Zdeňka Mézla (nedávno vydal soukromým nákladem mariášové karty). Mohl bych pokračovat! Když se začala nepředstavitelně zvyšovat kultura nabídky a konzumace vína, současně prudce upadala spotřeba vína v uměleckých ateliérech desítek velkých českých výtvarníků. Nejednou přešli velcí čeští umělci na krabicová vína a jejich obsah začali rozlévat do skleněných džbánů. Zhruba před deseti lety jsme vytvořili jakési zcela neoficiální sdružení českých malířů, grafiků, sochařů, textilních výtvarníků, sklářů a uměleckých fotografů. Ve spolupráci s vynikajícími novodobými manažery, především díky nesmírně kultivovanému člověku, prosycenému láskou k folklóru, ale ke kultuře vůbec, řediteli Znovínu Ing. Pavlu Vajčnerovi, jsme začali podnikat výpravy do nynější Znojemské vinařské podoblasti. Poznali jsme v přítomnosti vynikajících výtvarníků nejnádhernější jedenáctihektarovou moravskou vinici Šobes, Havraníky, U Třech dubů, Kraví horu, přímětický františkánský sklep, objevili jsme krásy Chráněné krajinné oblasti Poddyjí a Znojma. K prvním průkopníkům patřili malíři Miroslav Houra, Josef Velčovský, Jiří Bouda, Jaroslav Kříž, Milan Albech, Jiří Slíva, Jaroslav Bartoš, Olga a Miroslav Hudečkovi, Vladimír Suchánek, Karel Vysušil, Zdeněk Maixner, Karel Pokorný, Ivo Pešák, Jeňýk – Jan Antonín Pacák, Jan Kanyza, Miroslav Pankrác, Anna Kunová, Helena Slavíková-Hrušková, Rudolf Riedelbauch, Jaroslav Šerých. Rok co rok, v čase, kdy se “vaří” burčák, se nechávají desítky českých malířů a sochařů inspirovat vinorodým krajem a jeho lidmi. Ke starším přibývají mladší, k mistrům přibývají žáci. Seskupení bez ohledu na výtvarné spolky vytvořilo v Louckém klášteře neobvyklou Galerii Znovín. Představuje více než stovku předních českých malířů, grafiků, sochařů a fotografů svými 400 díly. Ročně tuto galerii s převahou vinařských motivů navštíví více než 10 000 návštěvníků, nejenom z domova, ale i ze zahraničí. V počátcích zrodu zvláštního kolektivu se projevily ojedinělé tendence lustrovat nejenom výtvarníky, ale také jejich díla; určovat, kdo je skutečný mistr a kdo je opravdový mazal. Všechno občas začínalo nabírat dramatické obrátky přesně podle dávné myšlenky profesora Jana Smetany: “Malíř malíři mydlí schody!” Vše začalo připomínat vůdcovské systémy ve výtvarných spolcích a sdruženích, kde se leckdy členství určuje i podle politického vyznání a způsobuje oblibu či zatracení konkrétního umělce na věčné časy. Jiná situace však není ani v druhých uměleckých seskupeních, včetně novinářů, spisovatelů a básníků. Zdravý rozum nakonec při dobrém víně ze Znovínu zvítězil na celé čáře. K zakladatelům přibyli postupně Boris Jirků, Karel Beneš, Jiří Mocek, Jiří Rathouský, Emanuel Ranný, Otto Sukup, Alena Sukupová, Zdeněk Vodička, Miloslav Polcar, Marta Taberyová. Etickým sítem propadli do zapomnění umělečtí hochštapleři s kamerami bez filmu a se zlatými vizitkami. Vždy na závěr každého kalendářního a vinařského roku se scházejí po návštěvách na Znojemsku čeští a moravští umělci, malíři, grafici, sochaři, skláři, fotografové a hned po nich i básníci a novináři v Praze, aby se ohlédli za uplynulým rokem a pochválili si, jaké měli štěstí, když se před lety seznámili se Znovínem. Poznali se s ryze moravskou společností v českých rukách, která myslí nejenom na víno, ale i na dobré umění. Co na tom, že mnozí tito výtvarníci se nikdy za život nedostanou do prostor Národní galerie? Zcela určitě jednou zaujmou důstojné místo v připravované (zatím se to tutlá) celonárodní výstavě v pražském Mánesu (autorem nápadu je prof. František Dvořák) s názvem “Kdo není dodneška ve sbírkách Národní galerie?” Ocitnou se pak na této výstavě vedle Josefa Lady, Josefa Jíry, kteří tam také chybějí. Zato ale už teď nechybějí v moravském Louvru, v Galerii Znovín v Louckém klášteře ve Znojmě.

Autor: Zdeněk Hrabica