Karel Vysušil patří mezi věčné nespokojence s vlastní prací, které žene kupředu neklid představ z jakých se rodí harmonické dílo a touha umět to lépe. Je to již deset let, co začínal v Hollaru, kdy jsme mu ve sborníku otiskli prvrní jeho práce, které chtěl ukázat veřejnosti, kdy byl přijat do cechu grafiků, osm let uplynulo od doby, kdy se zúčastnil několika kolektivních výstav mladých a celou tu dobu již není počítán mezí začínající a vlastně ani ne mezi mladé. Jeho dílo má onu “usazenost”, jakou se vyznačuje práce umělců systematicky a dlouhou dobu obírajících se jedním námětem. Mladi těkají a zkouší různé způsoby, Karel Vysušil se dovedi vždy inteligentně soustředit na jeden předmět a vydobýt z něj novou výtvarnou pravdu. Již v jeho ranných listech jsme viděli, jak jeho neklid a nespokojenost, která nasazuje fantazii křídla, projevovala se v jeho díle a zanechala stopy i v jeho technice. Nejprve si podmanil techniku suché jehly, která nejpozitivněji zobrazí schopnosti a odkryje znalosti, a dal jí hned osobitý vzhled. Nešlo mu o uhlazenost a uspořádanost, jak se s ní shledáváme v tehdejši grafice. Jeho rukopis byl hned výrazný, linie silná i měkká, charakterizovaly jí shluky čar. Karel Vysušil se tehdy zabýval portréty a poněkud i krajinářskými motivy, ale ona touha “dělat to po svém” nedala mu pokoje a již jsme jej slyšeli, jak říká “to nic neni, už to dělám jinak”. A nebyla to jen vnějši touha nějak se odlišit. Nikdy jsme se u něj nesetkali s přebíháním od jednoho způsobu práce ke druhému. Vždy mu šlo o dosažení jistého cíle. Neexperimentoval pro nalezení, ale naopak: vytyčil si cíl a soustředil se se vší energií aby řekl, co mu tanulo na mysli. Pak přišla jeho souborná výstava. Kolekce grafik vzniklých řezánim do grafického materiálu a barevné litografie. Náměty z dílen života a motivy mateřstvi. Perokresbu vystřídalo dláto. Karel Vysušil se rozloučil s poetickým hlazením povrchu a stal se architektem tvaru. Vývoj se mnohdy neubírá jednosměrně a je přirozené, že v přitomné, jasně se krystalizujicí epoše, nemůže být ani u Karla Vysušila zmechanizován. Vnitřni stanovisko umělce je kritičtější o náročnější. Optické i fyzické přírodni formy procházejí nyní ostřejší výhní tvůrčího zásahu, který se projevuje bohatějším experimentováním s možnostmi grafického materiálu. Barva stojící dosud stranou přistupuje nyní jako účinný tvůrčí prostředek, prohlubující zduševněni objektu. Celá graficky plastická hmota je jakousi sestavou o lyrizujícím sdružováním. Výraz celku je sám výslednicí neklidného boje dvou nebo tři tendencí, jejichž smysl je v tom, že hmota se chce silněji projevit děním a dynamikou v dimenzích grafického tisku. Morfologie takového projevu vynucuje si názvy a přirovnání z hudebniho světa. Karel Vysušil se představuje jako lyrik i dramatický básník, tvůrce muzikálních harmonii, který čeká se svým dilem na kritiku veřejnosti, sám ale ubezpečen svou vlastní jistotou, že nemohl jinak, poctivěji a logičtěji.

Dr. FRANTIŠEK DVOŘÁK

Členská výstava tvůrči skupiny HOLLAR 1961-62 nám objevila naprosto nového Vysušila. Dosavadní představy o lyrickém grafikovi idylických mateřstvi byly rázem zvráceny. Stali jsme se svědky zrodu skutečně moderniho umělce, který nechce opakovat stará témata, ale chce vypovidat novým způsobem podání o prožitcich své doby. Toto nová tvář grafického dila K. Vysušila vystoupilo no veřejnost tak nečekaně, tak překvapivě, že vzbudilo i obavy o pravdivosti tehoto podání o přerodu, obavy zda nejde jen o gesto “já to toky dovedu”, o zvrat bez vnitřního prožitku o přesvědčení. Na takové otázky ovšem nemůže dát odpověď nepočetné zastoupeni ve skupinové výstavě. Tu může dát poznáni umělcových názorů, jeho prací nevystavených i připravovaných, prostě vše co umělce neodbytně zaměstnává. A jeho názory, stejně jako jeho práce, jsou pak přesvědčivým svědectvím o vzrušené, vášnivé a prudké zaujatosti novými problémy, o touze i vnitřní nutnosti vypořádat se s nimi, servat se s nimi, stát se umělcem skutečně současným. Opravdovost a víra o správnosti nastoupené cesty je síla, která umělce žene vpřed. Tváři tvář tomuto výtvarnému projevu selhávají užívané a otřepané termíny, zde je nutno užít a vymyslet nové a to znamená vzdát se svého pohodlí, být vyrušen z pohodlného o už zvyklého myšlení. Tu ohrožuje každý nový projev, každý pokus postavit se proti nekonečnému omílání všeho minulého. Jedno je jisté a o tom souborná výstava podává přesvědčujici důkaz: K. Vysušil nastoupil novou cestu, jejímiž znaky jsou opravdovost a víra v pokrok.

JIŘí SIBlíK