Podstata tvorby Karla Vysušila je malířská, ačkoliv je grafika častějším jeho výrazovým prostředkem, a také je svými grafickými listy -zejména v zahraničí -nejvíce znám. Malířským však zůstává jeho chápání barvy v plné intenzitě, v nanášení, valérech i v struktuře téměr vrstevnaté. Malířský je způsob působení ploch, a nikoliv zdůrazňování čar v lineární osnově. Proto také v podstatě není markantních rozdílů mezi Vysušilovými grafikami a obrazy, v současné době sice vznikajícími sporadicky, zato však utkvělými v povědomí a připravenými k další realizaci. Ostatně porovnáme-li některé obrazy z doby před dvaceti lety se současnými grafikami, objeví se nám vzácná souvislost a návaznost, která není opakováním, ale postupným zráním. Karel Vysušil je z těch autorů, o kterých platí stále totéž, co bylo i před lety napsáno. A to beze všech změn a jakýchkoliV výhrad. Dovoluji si proto ocitovat text, který jsem v roce 1979 napsal do katalogu jeho výstavy v Opavě, která tu našla výjimečně krásné umístění v klasicky čistém gotickém prostředí. “Stálá nespokojenost a hledačství, jak je charakterizuje oblíbené jeho úsloví -to nic, už to dělám jinak -vedly k formování projevu v zásadách i v detailech. V postupném vystřídání námětů portrétních a krajinářských motivy všeobecněji platnými a.ž k snovým kreacím, v uplatňování nejpřiléhavějších technik od suché jehly přes dřevořez ke kombinovaným technikám a mnohobarevné litografii. Nejde však jen o povTchní proměfiování vzhle.du, ale důvodem je rozumový postulát. Z nepřeberného množství výrazových variant, jaké poskytuje grafika, není možno vybírat nahodile; námět a jeho duchovní náplň stanoví techniku a určí barevnost, která má právě u Vysušila svou klíčovou funkci. A to se ještě u samotné litografie projevují odlišné stupně variant udávané tematikou, kterou čteme v záhlaví cyklů Terče, Ptáci, Sny a Hlavy. Z temného základu nebo osnovy plyne jasný tok barev, hmotných či transparentních, nepříliš vzdálených barevným fenoménům vitráží. Záměrná statičnost je v nových Vysušilových litografiích narušena kinetickými prvky soustředně rotujících postav v živé akci. Dramata složitých lidských osudů získávají v novějších grafikách -a paralelně i v méně početných obrazech -větší prostor pro dějové rozvinutí. S úporností až dravou a se stále rozjitřenou fantazií hledá a nalézá Vysušil adekvátní výraz pro konkrétní nebo tušená fakta a děje, jež mají neodbytnou až magickou .přitažlivost.” A tento příznačný rys neodbytné poutavosti zdůraznil Karel Vysušil na svých zcela nových kreacích, s nimiž vystupuje opět před veřejnost: na kolážích. Vrací této výrazové metodě její závažnost a extravagantnost, která ómylem sklouzávala do hravosti. Vysušilovy koláže nejsou parafrází ničeho jiného; jsou samy sebou a jen takové mají svůj smysl, funkci a účin. Zcela nové a ojedinělé je na nich využití vlastních grafických listů k tvorbě nových, významově přesunutých celků. Je tedy autorská tvorba ještě znova využita k dalšímu stupňovanému účinu. Přitom neváhá Vysušil vystřihnout reprodukci klasického obrazu, zvýraznit notoricky známý motiv, ale obklopí jej svými typickými prvky, které v těchto případech -dokonale vsazeny do kolážového celku beze stop vlepování -vytvářejí nový, pevně skloubený celek. A to opět převážně malířského charakteru, jak jsem se zmínil na začátku.

JAROSLAV HLAVÁČEK