Společný vztah ke krásnému koutu Čech na rozhraní Krušných hor a Středohoří jako by nás oba předurčoval k tomu, abychom si rozumělí. Vedle toho jsem měl možnost se v Galerii Hollar seznámit i s některými grafickými díly Karla Vysušila, která mě od prvního kontaktu s nimi zaujala svou zvláštní kompozicí a barevností. Přesto jsem Karla Vysušila dlouho osobně neznal. Či spíse si myslel, že ho neznám, a v tomto svém bláhovém omylu po určitý čas žil. Na těch vernisážích, kterých jsem se mohl při svém pracovním vytížení zúčastnit, však již léta upoutával moji pozornost téměř holohlavý, a proto nepřehlédnutelný, štíhlý a šlachovitý starší muž. Zkrátka, oba dva jsem o sobě věděli a za ta léta se mezi námi vytvořilo zvláštní, téměř důvěrné a těžko definovatelné pouto sounáležitostí. O to více mě proto překvapilo, když ho jeden z mých známých oslovil jako pana Vysušila. Já ihned využil vzniklé situace k tomu, abych se sním pokusil zavést řeč na jeho grafickou tvorbu. On jen mávl rukou, to že není momentálně důležité, ale mám-Ii chuť a náladu, ať se zastavím u něho doma a v ateliéru si popovídáme. Vzal jsem ho za slovo a jednoho dne se ocitl v Braníku, kde bydlí Vysušilovi v domku, který si sami postavili a který těsně sousedí s jiným podobným domem, obývaným dlouholetým přítelem Karla Vysušila, básníkem a světoznámým výtvarníkem Jiřím Kolářem. Nezřídka se proto stávalo, že jsem v průběhu svých návštěv u Karla Vysušila také odskočil na pár slov vedle, ke Kolářům, abych od Jiřího Koláře načerpal alespoň špetku toho jeho nezdolného entuziasmu a především moudrého a všechápajícího člověčenství; ale to už je úplně jiný příběh na další, dlouhé povídání… U Vysušilů doma, a hlavně v tvůrčím hájemství ateliéru Karla Vysušila, jsem pochopil řadu dalších dosud netušených souvislostí. Hloubku jeho přátelství sJiřím Kolářem, úctu k přísnému řádu i čistotě Hollarových grafik, Sudkových fotografií a duchovnímu poselství starých ruských ikon. Také jeho nadšení pro staré čínské umění a téměř bezmezný obdiv k africkým artefaktům. Již při první návštěvě Vysušilova ateliéru jsem si všiml, že v proměnlivém podvečerním světle jako by se sám Karel Vysušil, jehož celkový vzhled tomu asi také napomohl, proměňoval v další z těch záhadných a tajemstvím uplynulých staletí ohlazených dřevěných afrických soch, jejichž skrytá magická síla postupně prostupovala prostorem kolem něj i jeho tělem a plnila ho tou nevyčerpatelnou vitalitou, ktrou mne vzdor svému věku neustále udivoval. A celá ta tajemná atmosféra znásobovala jeho schopnosti vidět svět kolem sebe v těch zvláštně barevně pestrých a kompozičně překvapujících souvislostech, dotýkajících se samého prapůvodu bytí. Všiml jsem si také toho, jak ostře kontrastuje hyperaktivita a roztěkanost Karla Vysušila vně ateliéru sjeho absolutním soustředěním na práci, když je uvnitř toho svého, tvůrčí atmosférou nabitého chrámu. Odtud asi také pramení nevýslovná trpělivost, s níž technikou rytiny suchou jehlou vytváří jedinečné drobné grafiky, aby úzkostlivě pečlivým kolorováním z každé vykouzlil jedinečný originál. Tyto miniaturní grafiky jsou, v porovnání s ostatní Vysušilovou tvorbou, pro mne “kolibříky” svého druhu. Svou geometrií a barevností jako magnet vytahují v mém povědomí zasunuté kusé vzpomínky na středoamerické umění zdoby před Kolumbem. A přejedu-Ii lehce po jejich povrchu bříšky svých prstů, jako bych hladil hebký samet nebo duhově lesklé, pestré peří skutečných živých kolibříků. Dar Karla Vysušila mimořádně citlivě vnímat všechny vnější podměty a přetvářet je do barvami překypujícího světa svých grafik, koláží a obrazů, bývá často umocněn jeho schopností intenzivně prožívat kvalitní hudební produkci. Osobně jsem se o tom mohl přesvědčit bezprostředné po jednom z koncertů, kdy Karel Vysušil své spontální nadšení smyčcovým kvartetem polského skladatele Krzysztofa Pendereckého vyjádřil nejen slovy, ale především tím, že pod dojmem svého silného emotivního zážitku pak doma namaloval obraz nádherně prozvučený hudbou plnou kontrastů a barev. Budiž proto i nadále vzdávána pocta Ifbezné Mudbě kolem nás i všem těm, kdo ji citlivě dokážou interpretovat. Ať již mistrným zvládnutím hudebních nástrojů nebo zprostředkovaně, svým citem pro její ztvárnění ve výtvarné podobě -podobně, jako to umí i Karel Vysušil.

Dr. Lubomír Voleník