V české výtvarné kultuře druhé poloviny 20. století zásadní roli sehrála generace umělců narozených ve dvacátých letech. Tato generace, vesměs pováleční absolventi vysokoškolských uměleckých učilišť v Praze: AVU a VŠUP, po letech stagnace v době 2. světové války a následného období konce 40. a první poloviny 50. let obrodu hledali jak v návaznosti na předválečné umění, tak na v té době aktuální umělecké proudy a tendence ve světě. Symptomem proměn bylo ustanovení a vystoupení řady uměleckých sdružení, vedle aktivizace tradičního spolku Hollar zejména vznik dnes již legendární skupiny Máj 57, u níž roli zakládajícího člena a hybného spiritus agens sehrál i významný český malíř a grafik Karel Vysušil (nar. 1926). Jeho výstava v Galerii Dion je pořádána k výročí 85. narozenin umělce.
Obsáhlé malířské a grafické dílo Karla Vysušila je možno nahlížet prizmatem času, neboť umělec v posloupnosti časových období upřednostňoval jisté techniky tvorby. Výstava je koncipována jako retrospektivní, proto jak výběrem děl, tak jejich instalací je rozdělena do třech oddílů: expozici zahajuje soubor starších obrazů z let 1950 – 1990, střed výstavního prostoru zaplňují litografie let 1970 – 2000, výstavu uzavírá kolekce autorských velkoplošných koláží z let 1990 – 2010.
Počátky Vysušilovy malířské tvorby byly převážně věnovány krajinomalbě. Dokládají to i obrazy Krajina z Prokopského údolí, 1958 a Krajina z Prokopského údolí – Továrna, 1958; kvalitou malby je volný, svobodný rukopis a jeho expresivní, ale kultivovaná barevnost, odkazující k barvám obrazů Václava Špály (dominance modré a zelené s červeným lokálním akcentem), rozvíjejících odkaz fauvismu. Velkým, v celoživotní tvorbě procházejícím tématem je člověk a jeho život, v počátečním díle představovaným působivými expresivními transpozicemi V hnízdě, 1959 a Profil ženy, 1961. Počátkem šedesátých let se objevuje další téma, ovlivňující celou následující tvorbu, totiž prostor. Jeho podchycením se zabývá obrazový cyklus stejnojmenně označených Prostorů, kompozic koncipovaných na rozvrzích členění vertikál a horizontál, obrazů, v nichž prostor se mění v linie kontur plošně vymezujících barevné meziplochy, jehož tektonika, celkový rozvrh v oku a mysli diváka navozuje vjem pohybového rytmu. V souladu s dobou probíhá stupňování obrazového abstrahování (Bez názvu, 1961), Vysušil logicky dospívá až k action paitingu užitím drippingu, k vytváření obrazů rozléváním barev (laků a polymerů) na vodorovně položenou plochu kartonu. Potlačením přímého kontaktu s obrazovou plochou, gestickými tahy nad ní spolu s aplikací principů automatismu a náhody, umělec promítal své podvědomí a zároveň: zjevením bezedného prostoru vykreslováním linií, které nic neohraničují, provedl přesun plošnosti k iluzi hloubky. Po roce 1965 v malířské tvorbě vidíme návrat figurálních prvků a kompozic, svědčí o tom Profil objektu, 1969-99. Tvorba let 1970-2000 zahrnuje portréty, pozorujeme prolínání figur a abstraktních ploch, časté jsou návraty témat. Obrazy ústí v komplikované kompozice zahrnující zmnožení a sériová řazení prvků, příznačná je jejich symbolika, probíhá i kombinování výjevů, skladba dílčích obrazů v jeden, figury vystupují na fantaskních pozadích (Objekt – stroj, 1990), uplatňován je narativní princip.
Od počátku šedesátých let Karel Vysušil rozvíjí rovněž litografickou tvorbu, dnes litografie spolu s kolážemi jsou dominantním pólem jeho výtvarné tvorby. Svými námětovými okruhy sleduje díla dalších technik, což se i mnohdy odráží v příbuzných či shodných názvech děl (viz obraz, litografii i koláž Mimozemšťan). Tak v postupovém sledu můžeme uvést list V prostoru, 1961, kompozici horizontál a vertikál, a litografii Běžec se skladbou nejen přímek, ale i kruhů a výsečí. Jsou tak budovány ne statické obrazy, ale zprostředkováno dynamické vyjádření dějů, které umocňují rytmus fázování, šrafování ploch a kontrasty valérů různorodé barevnosti. Mezi litografiemi pak průběžně můžeme shledat kompozice s lettristickými prvky (Rozpětí křídel, 1986; Poezie pod střechou, 1994), svým archetypickým charakterem symbolizujícími civilizační cestu člověka. Znakovou povahu má rovněž cyklus Profil, 1967-68, geometrický rozvrh mají tematické cykly Sny, Ptáci, Hlavy, zaznívá motiv labyrintů (Labyrint, 1987). Velkým tématem jsou sci-fi příběhy (Mimozemšťané III., 1986), dynamiku dějů zvýrazňuje rozklad pohybu do fází, například v litografii Kráčející, 1998. Ve své dnešní litografické tvorbě Karel Vysušil uplatňuje prolínání figurativních a abstraktní prvků, diskutuje dnešní aktuální témata, jako jsou Big Brother, dnešní sledování lidí všudypřítomnými kamerami (Velké oko, 1999) či společenské antagonismy (Střetnutí, 2005).
Koláž Karel Vysušil vnímá jako transpozici malby, věnuje se jí jako jeden z předních tvůrců mezi českými autory. Je znám i svým zcela vlastním přínosem k technice tvorby: v 70. letech objevem autokoláže, kompozice vznikající skládáním rozstříhaných vlastních grafik a kreseb; teprve později přistupuje i k začleňování časopiseckých ilustrací. Při vlastní tvorbě koláží je zachováván klasický postup: z fragmentů syntézou je skládán nový obraz, témata jsou rozvíjena v cyklech, jejichž další rozvoj je zprostředkován opakováním a vytvářením paralel. Na výstavě obsažená díla nám dovolují nahlédnout na hlavní tematické okruhy koláží. V řadě kompozic umělec upozorňuje na civilizační hrozby (Atomový věk, 1870; Pomník minulosti, 1980; Stíny Hirošimy, 1986-87) a nahlíží na sebedestruktivní chování lidského rodu, tak poukazuje k potřebě sebereflexe a nápravy. V dalších kolážích rozvíjí svoji imaginaci (Fantaskní pták, 1976), jako u malby se objevuje téma hlavy (En face klauna, 1997) a téma prostoru (V prostoru, 1996). Působivá je vizualizace dějového fázování, rozklad forem a času, potažmo rozklad pohybu (Běžící; V pohybu, 1994). Řada koláží obsahuje silný náboj fantasknosti tvořící oblouk až k Arcimboldovi (Profil fantoma, 1993); náboj tajemna je podporován i ambivalentností obrazových scén: nic totiž v nich neplatí jednoznačně. Opakovaně se také promítají odrazy technické civilizace (Atomový věk II., 1999-2003; Pocta Einsteinovi, 2006) až vize sci-fi.
Výstava v náhledu ilustruje umělcovu tvorbu, přináší ukázky jeho malířského a grafického díla. Zároveň: předestřením umělcovy tvorby v časovém kontinuu, se snaží o zachycení myšlenkových procesů umělce v relaci s dobou, o poukaz na onen věčný zápas umění k odkrývání a doteku pravdy, podstaty světa a smyslu bytí. Zápas to i pro Karla Vysušila nelehký, ztížený tlaky a převraty společnosti, proměnami jejího  politického a kulturního života, i obecného vědomí. Vysušilova tvorba a jeho dílo jsou proto součástí našich dějin, jsou obrazem společnosti a doby.

Ivo Janoušek