Já bych se vás Karle nejprve zeptala, na vaše dětství, jak vás ovlivnili rodiče, sourozenci a vaše okolí.

Můžu říct, že jsem měl vynikající dětství. Narodil jsem se ve vile, kterou postavili rodiče díky německému továrníkovi Wolfrumovi, u kterého byla moje matka vychovatelkou. Jako svatební dar dostala mimo jiné zadarmo pozemek. A viděl jsem jednou český film, kde o těchto německých průmyslnících mluvili velice nelibě, což je veliká lež. Vila pana Wolfruma v Ústí nad Labem je dnes sídlem Severočeského rozhlasu a ten pan Wolfrum tam tahal trakaře svých dělníků, pomáhal jim s tím nahoru. Takže to je jenom taková vsuvka. Mí rodiče žili spolu celý život. V našem rodu jsme neznali vůbec žádné rozvody. Moje matka byla velice inteligentní a můj otec byl knihomol. Toho zajímala literatura a měl literární sbírky. Třeba první vydání Goetheho. Byl tedy spíše literárně vzdělaný, kdežto moje matka, ta mi v těch čtrnácti letech, kdy jsem chtěl být malířem, řekla: „ A co Picasso?“ A já říkal, jéžišmarjá, jedno oko nahoře, druhý dole a ona říkala: „ No ne, to je jinak“. A přinesla mi monografii Picassa. Tehdy. Dnes tvrdím já, že je to Michelangelo dvacátého století. Tak asi takhle. Moje matka měla na mě veliký vliv, protože to byl generál, ale velice hodnej a laskavej.

No a ty začátky, škola, studia a kdy jste si vlastně uvědomil, že chcete být malířem.

No to mi bylo čtrnáct let. Šel jsem po Národní třídě, kolem Adrie. A tam bylo knihkupectví, kde byl vystavený jeden Van Gogh, jeden Brouwer a jeden Cézán. Ta váza od Cézána, ten kuřák od Brouwera a ten portrét toho Moulina, který jsem potom viděl na světové výstavě v Bruselu. Geniální malíř Van Gogh. A já chodil každý den kolem a cítil jsem, že chci být malířem. Ničím jiným, já musím malovat. No tak jsem začal kreslit krajiny, známý, matku, otce, bratra, všechno, tužkou, vším, co jsem měl po ruce. A teprve když jsem pak udělal tu zkoušku do Školy dekorativních umění, tak tam jsem potom věděl jednu věc, že prostě všechno je trochu jinak. Tam jsem se také setkal s malířem Fremundem, pozdějším přítelem, se kterým jsme měli společný ateliér. Byl to taky spoluzakladatel skupiny Máj. No a tato přátelství s těmi kolegy, tak to mě usměrňovalo, samozřejmě. A pozdější setkání se Sudkem. Když jsem byl v té Škole dekorativních umění, tak jednou přišel profesor Andres a říká: „ Helejte se pane Vysušil, já vás dám dohromady s panem Fremundem, vám se líbí, jak on kreslil ty ruce a jemu se líbí jak kreslíte ty podobizny. Tak já vás dám do jedný světnice.“ Tak jsme byli spolu a od tý doby kamarádi až do smrti. Asi takhle, no. Čili to je jeden velký vliv, ta Škola dekorativních umění, a když jsem dělal zkoušku na Akademii, kam se hlásilo osm set padesát lidí, tak mě tam vzali. Protože jsme měli průpravu z té Školy dekorativních umění. Jenomže bohužel ta poválečná scéna na Akademii byla taková, že už to zavánělo komunismem. Hlavně tam byl jako profesor Minář a my jsme se neměli rádi. Tím jsem skončil v ateliéru profesora Mináře a přešel jsem k profesoru Otakaru Nejedlýmu na Krajinářskou školu do Starých Splavů. Profesor Nejedlý byl vynikající člověk a měl pochopení pro každého žáka. A protože jsem tam nemaloval Máchovo jezero, ale maloval jsem tam tratě, vlaky a tu techniku, šel jsem vlastní cestou a později jsem opustil i školu Nejedlýho, ale i nadále jsme se přátelsky setkávali.

Když bychom se ještě vrátili k té Škole dekorativních umění. Tam byly začátky té grafiky?

Tam byly ty začátky, protože tam jsem se dozvěděl, co to je vůbec suchá jehla, co je to litografie. Tam se všechny ty techniky přednášely a prováděly. A tam jsem začal dělat první autoportréty a ty pak šly dál, do padesátých let. To byla moje největší záliba. Mimo to malování, což byl můj hlavní úkol, ale v grafice jsem začal podobiznami. A dostal jsem se do Hollara, kam jsem v padesátých letech jako host poslal své podobizny. Tehdy jdu z kavárny Union, kde jsem byl s přáteli, a proti mě jde paní Jiřincová, jistě absolutně jiný typ výtvarníka, než jsem já. Šla proti mě s několika členy jury Hollara. A malíř Oberthor říká, to je on a ukazoval na mě. Ona přišla ke mě, obejmula mě a že půjdeme do baru, a povídá: „ to byla bomba, ty vaše věci v Hollaru“. A od té doby jsem členem Hollara. A pak už to všechno frčelo.

V kterých to bylo letech, ta škola?

Ta byla až do pětačtyřicátýho, pak jsme mnozí šli na Akademii. To byla taková příprava. Ale spoustu lidí, dnes význačných, nevzali, a pak byli hvězdami výtvarného umění. Ta škola byla dobrá, protože za války to byla jediná možnost. A Hollar pro mě byl takovou nástupní stanicí, že jsem už Akademii nepotřeboval. Když jsem byl členem Hollara, mohl jsem se stát členem Svazu.

Takže ještě před Akademií?

Ne, po Akademii byl Hollar. A pak ještě jedna věc hrála důležitou úlohu. Byl tady slavný mexický malíř Alberto Siqueiros. Přišel náhodou do Hollara na mou výstavu. Provázel ho tajemník Hollaru grafik Václav Sivko a Siqueiros řekl: „ Konečně se mi tady něco líbí“ A ukazoval na nějakou věc, Sivko jí vyndal z rámu a věnoval mu ji. Sivko poté zavolal na Svaz, tam seděl ten tajemník Černý, že jo, Černý bolševik no a ten říkal: „ Tak ať vezme fotku a zejtra sem příjde“. Tak já šel na ten Svaz, on vzal tu fotku, dal mi legitimaci, razítko, řekl: „ Teď jseš člen Svazu a ve středu nastupuješ v grafický komisi u paní Velenský jako člen komise“. A tím nastala jiná situace. Takhle to bylo.

Mluvil jste o vašem setkání s Josefem Sudkem. Tam taky jsou trošku ty kořeny té grafiky?

No jistě. Tam chodil Sivko, Ota Janeček, Fárová. Takový význačný tehdá kumštýři, Bělocvětov a další. Andrej Bělocvětov byl daleko vyspělejší než my. V patnácti letech maloval jako dospělej malíř. Toho jsme všichni obdivovali. A taky jsem ho, Andreje dělal, taky snad bude tady v té knize. Ale jenom takovou malou desku jsem měl a u Sudka jsem ho nakreslil. Ale k Sudkovi, tam chodili taky hudebníci, třeba Jan Klusák, hudební skladatel. Od tý doby jsme přátelé. A různé jiné slavné osobnosti tam chodily, o kterých se dá dneska jenom snít. Třeba Talich. Hlavně jsem se seznámil prostřednictvím Sudka s paní sochařkou Wichterlovou. Ta bude taky v této knize. A poznával jsem různé osobnosti během toho času a takhle jsem vyrůstal, dospěl, pak jsem se oženil a všechno šlo už úplně jinou cestou.

A jaké spojení je s tou grafikou? Ten Sudkův ateliér, to spojení s tou grafikou.

Sudek mi dokonce nabízel, říkal: „ Vemte si tady Fillu a Špálu domů, abyste se mohl koukat.“ A já jsem říkal: „ Ne, to já nechci, protože mě by to ovlivnilo a já se nikým nechci ovlivnit. A můžu říct, že mě v životě nikdo neovlivnil. Žádnej tak, abych byl jako epigon někoho. Nikdo, nikdy. Já jsem vyrostl ze sebe. Já můžu říct, že svým způsobem jsem spíš autodidakt, než nějakej jako ovlivněnej panem profesorem. Všichni mluví o svých profesorech na Akademii, všichni byli ovlivněni, všichni z něčeho vyšli. Já ne. Já vyšel ze sebe a jsem rád.

Jak jste došel k těm podobiznám?

No, začalo to hlavně mými autoportréty, protože nebyly modely. A když jsem nějaký model měl, tak jsem ho hned nakreslil. V této knize bude podobizna, byl to soused, bydlel vedle nás v domě a už nevím, jak se jmenoval. A to byly ty první portréty, podobizny, které jsem vystavoval v Hollaru a na jiných výstavách, protože tenkrát byla jiná doba. Až v šedesátých letech jsme vystavovali ty první abstraktní grafiky, ale podobizna u mě běžela stále dál. Některá jména už ani neznám, protože já maloval každého, kdo se mi třeba líbil. Nebo někdo někoho přivedl. Samozřejmě, že tito lidé, pokud ještě žijí, dneska vyhlížejí jinak. Jednou mi navrhli kolegové sochaři, že přivedou nějakého švýcarského podnikatele, že ho musím nakreslit. A já jsem říkal:„ Mě to nezajímá, nějakej švýcarskej podnikatel. Jak vypadá?“ Oni ho přivedli, normální neoholenej chlap v brejlích. „Toho budu kreslit.“, řekl jsem. Tak jsem ho udělal a byl to ten slavnej podnikatel, kterej restauruje dodneska půl Prahy. Firma Corty. No a tak toho jsem dělal, taky to má, a takhle to vznikalo. Helena Růžičková přišla a říká: „Nazdar Karle, musíš mě nakreslit“. Tak jsem ji nakreslil, protože se mi líbila. A taky různý kolegové.

Jaké nejoblíbenější techniky jste používal při těch portrétech?

Co bylo po ruce. Tak musím říct suchá jehla, protože jsem přímo do matrice kreslil bez předkreslení, potom dřevořez, ten jsem miloval taky, protože to jsem si mohl nakreslit a vyřezat. A jeden dřevořez jsem dělal Sudka, namaloval jsem ho a on řekl: „ Ani náhodou, žádný rejpání nebude, takhle se to zarámuje a takhle se to bude vystavovat. A to mám dodneska tady a nevím, jestli bych to měl dát jako vzor, že jsem to nevyrejpal, docela možný, že bych to měl do tý knížky taky dát. To se ještě domluvím. No ale pak samozřejmě litografie, že jo, portrét. Někdo přišel, tak já ho přímo namaloval na ten kámen, přímo na tom tříči, na tom stojanu. A dělal jsem litografie. Akvatinty, to jsem dělal svojí ženu, akvatintou, různý všechny možný techniky, ale nejradši jsem měl suchou jehlu, protože to šlo bez velkých technických potíží kreslit. Toť vše.

Jak vzpomínáte na některé své další modely?

No modely, takhle, na některé velice rád. Některé desky se mi během času ztratily, takže mám jen nátisk. Vzpomínám na vynikající malířku Bělu Čermákovou. To jsem šel do Hollara, vyjdu ven a pršelo, vidím ji tam a říkám: „Bělo, co tu děláš, pojď k nám do ateliéru“. Ačkoliv byla přítelkyně Richarda Fremunda, byla vdaná samozřejmě, ale přítelkyně Richarda Fremunda. Šla se mnou do ateliéru, protože jsme ho měli s Richardem Fremundem společný a já jí kreslil. Mám jedinej tisk na obyčejným papíře, ale to je Běla. To bych nemohl opakovat líp ani dneska. Takhle jsem to dělal, no. Nebo otec přivedl svého známého, jmenoval se Beneš, pan Beneš. Byl z Ústí nad Labem a on vypadal trochu podobně jako pan prezident Beneš, takový typ to byl. Tak jsem udělal dřevořez. To považuju za výborný, že bych to dneska neudělal líp. To jsou takové náhody. Takže technika, co bylo po ruce. Svoji ženu jsem dělal mockrát, svoji matku taky mockrát. Otce taky jsem dělal, bratra, rodinu. Ještě bych chtěl říct, jak jsem udělal poslední podobiznu. Seznámil jsem se s maďarským diplomatem, který tady zastupoval maďarského velvyslance. Léta, asi dva roky. Chodil jsem na vyslanectví a vídal jeho ženu. Taková skutečně moc pěkná ženská. Říkal jsem si, že bych ji nakreslil, ale protože jsem věděl, že je to žena diplomata, tak jsem udělal takovej trochu oficielní portrét. Podbarvený barvou a to tištění mi trvalo třikrát tak dlouho jako to kreslení. A to byl jeden z posledních, co jsem dělal.

A jakou roli zaujímají portréty ve vztahu k vaší hlavní náplni, což je abstraktní tvorba?

No, helejte se, Picasso namaloval svoji ženu, realistickej portrét jak to dneska umí málokdo, a vedle toho dělal slečny avignonský, abstraktní obrazy. Proč ne? Proč ne? Je to Picasso. Víte, to se mi na tom líbí, protože většina českých výtvarníků jsou buďto ortodoxní grafici hlavně ilustrativního typu, nebo super realismu co zavedli u nás Andrle a Brunovský na Slovensku. Brunovský je víc básnivější. Ale co chci říct. Jsou to ortodoxní grafici, nemalujou nic. Ale já dělám koláže ze svých věcí, já maluju, já dělám grafiku, ilustroval jsem knihy. A můj velikej přítel, abych nezapomněl, byl Jiří Kolář. Bohužel jsem ho nikdy nenakreslil, protože jsme si pořád povídali o umění a nějak jsme se k tomu nedostali. Ale to je taky moje duchovní škola. Při hovoru o kolážích říkával:„ Počkej, ty jseš malíř, ty nemůžeš dělat jako já“. Řekl mi, jak poznám jeho věci dotekem. To mě naučil.

Jak?

Jak, no to já nebudu říkat, jak.To mě naučil, protože je hodně kopírovanej. Ale on mě ovlivnil svým duchem, to co myslel, tím vzděláním, tím mě ovlivnil. Říkal: „ No ty jseš malíř, ty maluj, ty tvoje koláže, no to je malování, to není jako když to dělám já. Já jsem spisovatel“. Prostřednictvím Koláře jsem se také seznámil s Boštíkem.

Vaším kolegou byl i Josef Týfa.

Ale jistě. Josef Týfa se svou ženou Jarmilou byli naši blízcí přátelé. Josef mi upravoval všechny knihy, dělal písmo. Všechno jsem dělal Týfovým písmem, protože Týfova antikva je známá v celé Evropě. Taky jsem ho kreslil a myslím si, že těžko by ho někdo udělal tak jako já, protože já ho intimně znal. Udělal jsem třeba Tomáše Bíma. To je úplně jiný typ. Ale on s těmi fousy a čibukem se mi líbil. Víte, já nechápu, jak je někomu pod důstojnost udělat portrét. Protože on je abstraktní malíř. Taková osobnost nebude dělat portrét. Nemusí, ale já jo. Já se za to nestydím. A až všichni umřou. Ti, co dneska určují kdo je dobrej, kdo špatnej, a to všechno. Všichni umřou, za padesát, sto let. Tady zůstanou věci. A ty budou rozhodovat, kdo byl malíř. Jak jednou řekl profesor František Dvořák: Přečtěte si noviny z roku 1910, nikoho z nich neznáte. Tehdy to byli slavní lidé. Dneska známe jiné lidi. Takhle to bude dál.

Zajímá vás na portrétu hlavně ta technika, ta bravura, anebo ten fenomén lidské tváře?

Fenomén lidské tváře. Ten mě zajímá. A to je důležité. Hlavně oči a všechno, co tvoří výraz. Jako mladý výtvarník jsem samozřejmě uctíval Rembranta, protože kdo neuctívá minulost, nemá šanci na budoucnost. Dneska na Akademii možná už ani neučí malovat. Spíš jak prodat obraz nebo chytit sponzora. Ale Rembrand tvrdil, že v lidské tváři je celý osud a ten se musí najít. To mě fascinovalo, ta lidská tvář. Ta technika vůbec, to přišlo samo od sebe, ani nevím jak. Já nikdy nebyl žádný takový ten ortodoxní technik, jako dneska ty mladí lidi někteří, co oni umějí. Oni potřebujou tisíce čar, aby udělali malý grafický list. Já to obdivuju, jak je to udělaný. Ale Picasso přišel, udělal tři tahy a je to podle mého názoru lepší. Asi v tom je ten fór. Proto já myslím, že dneska by do Hollara Picassa nevzali. To si myslím já. Klidně to tady veřejně řeknu. Ačkoliv jsem člen Hollara a budu tam mít výroční výstavu. Jsou tam fajn kolegové, ale Hollar je zaměřený na ilustraci, na ilustrativní typy výtvarníků. A co se týká těch experimentátorů, co tam jsou ti mladí, to je takové, bych řekl, proti tomu, co my jsme dělali před třiceti lety, prostě žádná revoluce. Je to hezký, dokonalá práce.

Když ale mluvíme o grafice, tak se nesmí zapomenout na ty grafické dílny, ve kterých ta díla zřejmě vznikala. Máte nějaké vzpomínky na dílny?

Mám, no nejkrásnější dílna Mirro Pegrassi, že ano. Jeho synovci mi dodnes tisknou hlubotisky. Ale ta dílna, která po vpádu sovětských vojsk musela být za normalizace vyklizena, ta zůstala prázdná. Dodnes tam nikdo není. Samozřejmě ty synovci se třikrát stěhovali. K nim chodím dodnes. Velice rád vzpomínám hlavně na Mirro Pegrassiho. To byl tiskař, geniální tiskař. A u něho jsem dělal experimenty. Třeba s těma portrétama. Já jsem měl takovou jako hlavu a říkal jsem, to by chtělo podtisk, ale já nemám vhodnou desku. A Mirro říkal, tady něco najdeme stejného. Našel: „ Ona je taková pošpiněná, podrápaná, to nevadí, uvidíme.“ A byl to geniální počin, protože tam jsem poznal co lze udělat v abstraktní tvorbě s hlavou. Tak to byla jedna věc. Druhá věc litografická dílna. Tam jsem vystřídal několik tiskařů a dělali jsme experimenty. Třeba u Tomáše Svobody jsem jednou viděl takový chránič u kamen. A říkám: „Tohle by se mi hodilo, podej to sem“. Tak jsem to položil na kámen, přestříkal ho a byla tam taková zajímavá struktura kterou bych nemohl nikdy rukou dosáhnout. Takové vzpomínky mám na tyhle věci. Čili dílny hrály velkou úlohu vždycky, protože ta inspirace se tam našla, konkurence se tam našla. Člověk viděl, jak ty ostatní dělají. Dílny vždycky zůstanou důležitou součástí.

Chtěl byste ještě něco dodat?

Já myslím, že jsem toho napovídal dost. Hele, všechno je věc emocí. Každý má svůj názor, svůj styl a tak. A musí být různorodí výtvarníci a každá generace má svý talenty. To nepopírám. A v Česku je tolik nadaných výtvarných umělců, že ty hospodářské, finanční zvraty, komunismus, kapitalismus, všechno, to vůbec nerozhoduje. Ty talenti tu jsou. Ale těžko se to probojovává. Dneska je to velice těžké. To by bylo asi vše.

Děkuji vám za rozhovor.

Rozhovor ze dne 28.11.2010, tazatelka Jitka Kybalová, narátor Karel Vysušil.