Žijeme v době velkých proměn . Svět se mění v oblasti politické a ekonomické, ale i v duchovní. Tyto změny se dotýkají každého z nás. Bývá zvykem, že malíř , grafik nebo sochař , který pořádá svou výstavu , vydá k této výstavě katalog s úvodním proslovem renomovaného teoretika výtvarného umění. Když je dnes vše jinak, proč by si autor výstavy nemohl úvod do katalogu napsat sám?
Nebudu zde hovořit o této výstavě , tu nechám vnímat a posoudit těm, kteří se na ni přijdou podívat. Čas a prostor, ve kterém žijeme, je pro tvorbu rozhodující. Dnes nikdo nebrání svobodnému projevu, ale jsou tu jiné tlaky, se kterými se tvůrci musejí vypořádat . Každá generace má jiné ideály, jiné cítění, jiný vkus, a tudíž se jinak vyjadřuje . Talentovaní umělci jdou vždy neprošlapanými cestami, někdy mohou i zabloudit, ale vždy jsou vedeni instinktem, který je dovede k cíli dříve než ty ostatní. Pouze cíl není pro každého stejný, a proto ty dohady, kdo je “první”. Musí uplynout mnoho let, odejít několik generací, a pak se zpravidla vše posuzuje z jiného úhlu.
Čtyřicet let totality nezničilo ani talentované umělce , ani umění. Jen čas přehodnotil, co se oslavovalo. Dnes přicházejí jiní, kteří hledají nové cesty a doufají v úspěch – boj o výsluní začíná znovu.
Pokud čtete ještě tyto řádky, řeknu něco také o sobě .
Roku 1952 jsem obeslal výstavu grafiky SČUG Hollar a byl jsem přijat za řádného člena . To ovlivnilo mé další snažení v oblasti grafiky. Dalším významným posunem bylo moje působení ve skupině Máj od roku 1956. Přátelství s kolegy ze skupiny Máj a SČUG Hollar mi dodalo chuť a sebedůvěru do další práce; doba to byla nelehká. Přátelství s fotografem Josefem Sudkem a později s malíři Zdeňkem Sklenářem a hlavně s Jiřím Kolářem, jako i častá setkání s Janem Zrzavým, Františkem Grossem, sběratelem Emanuelem Hloupým a dalšími mi dalo jistotu, že cesta, kterou jdu , je ta pravá. Mým hlavním zájmem bylo malířství, později i grafika. Koncem padesótých let a počátkem šedesátých jsem se začal věnovat koláži. Pro nedostatek místa v ateliéru jsem začal ničit různé zkušební tisky vlastní grafiky – suché jehly, lepty a litografie. Některé části těchto grafik, které jsem považoval za zajímavé, jsem vystřihoval. Jak podaly na jiné tisky, zjistili jsem, že vznikají seskupení natolik inspirativní a poskytují mi možnost úplně jiného výrazu. Tak vznikly první koláže.
Po letech snažení jsem je poprvé předvedl v roce 1970 v galerii Karolina v Praze: Koláže jsem potom vystavoval stále častěji doma i v zahraničí. V Praze v “Galerii d” roku 1981, v Nové síni roku 1987, v mnichovských galeriích Interort a v předváděcí síni Hewlett-Packard v roce 1990. V poslední době v mé práci převládají opět koláže. Některé vznikají spontánně, jiné přepracovávám i několik let – stejně jako obrazy. Stříhání a lepení fragmentů vlastní grafiky do zcela jiných tvarových a významových souvislostí mne fascinuje. Připomíná mi vzrušující práci archeologa, jeho radost, když našel, co tušil nebo předpokládal.

KAREL VYSUŠIL