V polovině listopadu dovrší náš malíř a grafik Karel Vysušil 75 let svého života, Umělec, který přes půl století stále předkládá domácí i zahraniční výtvarné veřejnosti doklady svého tvůrčího úsilí. Uspořádal více než 40 samostatných výstav a jeho účast na mezinárodních nebo kolektivních výstavách doma či v cizině vysoko překračuje stovku. Jeho práce zdobí státní, veřejné nebo soukromé galerie po celém světě, i v tak pro nás exotické zemi, jakou je írán. A přece lze číst v jedné ze statí profesora Fr. Dvořáka, kterou v roce 1966 doprovodil jeho výstavu grafiky, takovouto větu: “Nikdo téměř nevěděl a vlastně dosud neví, jaké byly jeho cesty životem. ” Kdo pozorně četl rozsahem nevelkou, ale obsahem hutnou studii Dr. Machalického ve Výtvarné práci z roku 1989, kterou věnoval tvorbě Karla Vysušila, ten našel i zde několik nevyřčených otázek. K dalším provokoval sám autor ve vlastní předmluvě k novým kolážím z října 1993. To mě přimělo k žádosti o rozhovor a mistr Vysušil souhlasil. Takto odpověděl na některé mé otázky:

Jaké máte vzpomínky na svá studia na AVU?
Z celého období mého působení na AVU vzpomínám nejraději na letní semestr u Oťase Nejedlého, To byl výborný člověk a pedagog, Já jsem tam jednou maloval železniční traf s těmi semafory a on mi k tomu říkal: “Pane Vysušil, co to tady malujete, máme tu přece krásné Máchovo jezero s Bezdězem,” A já jsem mu povídal: “Pane profesore, mně se to zdá bejt kýčový,” To jsem jako mladý kluk říkat neměl, ale co jsem měl na jazyku, to jsem řekl. On z toho nevyvodil žádné důsledky, jen utrousil: “To vy tu krajinu asi moc dělat chtít nebudete,” A já na to: “Spíše tu figuru,” Těch historek bylo z té doby mnoho, Ale s panem profesorem Nejedlým jsem se setkával i mnohem později u sklenky vína,
Jak to bylo se skupinami G 7, LG 5 a skupinou Máj?
Pokud jde o skupinu G 7, to byla z ‘dnešního hlediska taková malá revoluce v Hollaru, Nám mladým se to tehdy zdálo být dost konzervativní. Ti staří nám říkali, udělejte to v rámci Hollara, vystavujte si. Tak jsme udělali několik výstava byli tam z našeho hlediska vynikající autoři. jako Šimotová, Kubíček, John, Balcar, Hadač, Sovák, který pak emigroval. Iniciativa vyšla tenkrát hlavně ode mě. Co se týče skupiny LG 5, ta vznikla z mého přátelství se Zdeňkem Sklenářem a s Josefem Týfou. Sklenář se potom stal profesorem na Umprum. My jsme tenkrát byli velcí přátelé. Tak jsme si zase v Hollaru řekli , že vytvoříme skupInu blízkých. Byli v ní i Králík a Novák. A opět se udělala samostatná výstava skupiny v Hollaru. A skupina Máj vznikla také tím, že jsem tenkrát měl společný ateliér s Richardem Fremundem. Naším nejlepším kamarádem byl tenkrát také Robert Piesen. My tři jsme se domluvili. že by se mělo něco společného udělat. Piesen se znal s Chlupáčem a s několika lidmi z jeho skupiny. Spojili jsme se s nimi a řekli, že uděláme velkou samostatnou výstavu. Tenkrát to byly ovšem složité problémy. Organizátorem se stal Dr. František Dvořák a tak jsme výstavu přece uskutečnili v červnu 1957. Já jsem měl na výstavě namalovaného Krista. Jitka Kolínská například zátiší se Shakespearem s anglickým textem. To se šéfovi té galerie v Reprezentačním domě, kde se výstava konala nelíbilo a chtěl výstavu zavřít. Ale hned den po vernisáži navštívil výstavu prezident Zápotocký a ten prohlásil, že mu Shakespeare ani Kristáček nevadí. a tak byla výstava povolena.

Slyšel, jsem, že při příležitosti výstavy Umění 60. let se zmínila kurátorka výstavy, že je škoda, že jsem zanechal malířství. Ale to je nepravda. Nikdy jsem nepřestal malovat, dokonce bych řekl, že jsem více maloval, než grafičil. Ale ke grafice mě přivedly okolnosti 50. let. Dával jsem svě práce na komise, ale nikde to nevzali. V té komunistické éře byla grafika pro mě jediná možnost, co se dalo vystavit. Jednou jsme šli s malířem Fremundem k Vltavě a najali si lodičku. Před tím jsme si koupili zinkové desky a na lodi jsem kreslil já jeho a on mě. Později jsme to vystavili v Mánesu na výstavě současného umění a Lamač v kritice výstavy o tom napsal, že nejlepší z toho jsou dva mladí umělci Richard Fremund a Karel Vysušil, ale musí se zbavit formalistického názoru na portrét, takhle doslova. Asi o 40 let později jsem Lamače nakreslil suchou jehlou, seděl mi tenkrát v tiskařské dílně na Újezdé, ale krátce nato zemřel. Portrét byl vždycky moje záliba. Protože jsem věděl, že jenom jím mohu v éře 50. let uspět, tak jsem své portréty poslal do Hollaru. Hned při prvním vystavení mi řekli, že se mnou počítají jako budoucím členem.
Proč jste nezůstal u suché jehly?
Já jsem zvídavý typ. Nejsem typ, který se něco naučí a pak to opakuje. Když něco dělám delší dobu, vidím, že bych se mohl dostat do manýry, a raději toho nechám. Měl jsem výstavu dřevořezů a linorytů, výstavu leptů a akvatint, výstavu litografií a koláží. Hollar se pro mě stal prostředím, kde jsem se cítil dobře, kde se dalo vystavovat. K litografii jsem přešel zejména proto, že se v ní dá výborně upla lnit barva. Proto jsem hlavně později dělal litografii. i když jsem občas pracoval také v jiných grafických technikách. Nejsem ortodoxní grafik. Já si vellice vážím Sukdoláka. je to přítel a je to mistr. Vím rovněž, že litografii u nás umí výborně Suchánek. To jsou grafici, kteří zůstávají u jedné techniky, protože je to baví a dělají to dobře, hotovo. Kdežto já jsem neklidný typ, mě baví to objevování. Proto jsem dělal i naprosto nekonvenční grafiku. Kdybych dnes ukázal svá 60. léta, tak by ti mladí byli asi překvapeni, co už jsem tehdy dělal. Ale nezůstal jsem u toho. To Je možná chyba, protože lidi, když si na něco zvyknou, tak to chtějí stále vidět.
Návštěvníci výstav se ale stále častěji setkávají s Vaší grafikou než s Vašimi obrazy. Proč?
Představení malířských prací bylo skutečně řidší než grafiky. Na výstavě pfed pěti lety v galerii U zlatého prstenu bylo ze 157 titulů asi deset obrazů, ale vždycky na mých výstavách byly obrazy zastoupeny. Nyní z grafiky dělám hlavně suché jehly, které si sám tisknu. Důvody jsou i hospodářské. Na výstavě, kterou chystám na podzim, budou hlavně obrazy a koláže a méně grafiky.
Co povíte o svých vztazích k Josefu Sudkovi?
O svém setkání a vztahu k Josefu Sudkovi jsem psal vícekrát, nejobsáhleji v Sudkově monografii, kteró vyšla k jeho velké výstavě v Belvederu. Protože jsem po válce bydlel na Újezdě blízko něho, byl jsem u něho skoro každý den, a to až do své svatby. On ml dělal i svatební fotografie a dokonce i fotografii do mé modré vojenské knížky. On chodil ke mně do ateliéru. Já jsem ho maloval, kreslil a mám i barevnou litografii Sudka, což asi nikdo jiný nedělal. Když jsem se po svatbě odstěhoval na Vinohrady, chodil jsem za ním aspoň jednou za týden a přáteli jsme zůstali až do jeho smrti.
Jaký je Váš vztah k Jiřímu Kolářovi?
S Jiřím Kolářem se známe skoro padesát let a známe se dobře i s jeho paní Bělou. Právě minulý týden jsme se se svou ženou a s Jiřím Kolářem vyfotili, jak on odpočívá na lužku, Kolář je můj kamarád, který mi vždycky říkal, co je dobré o co je špatné. On na mě měl velice dobrý vliv v oblasti duchovní. Již od svého mládí jsem se rád stýkal se staršími a zkušenějšími a moudřejšími osobnostmi. K nim patřil a stále patří i Jiří Kolář. To byla moje akademie, tam jsem se mnohému přiučil, tam jsem pozorně naslouchal.
Poděkoval jsem za otevřená slova i za kávu. Přál jsem mistru Karlu Vysušilovi jménem jeho obdivovatelů z Klubu přátel Hollaru pevné zdraví a mnoho dalších tvůrčích úspěchů, Vyslovil jsem také přání. abychom se opět setkali na chystané podzimní výstavě, Jistě tam bude už také dnes zatím rozpracovaný rozměrný obraz, pod jehož dohledem probíhal náš dnešní rozhovor.
-vý- 2001
P. S. Je všeobecně známo, že Karel Vysušil dodnes hraje fotbal a z bývalého klubu EXPLOSIA MÁNES je nejstarší.