Dům umění Opava 1979
S Karlem Vysušilem mne spojují dvě utkvělé představy, které doprovázejí ostatní vzpomínky anebo předčí ta běžná setkání a rozhovory, kterých už bylo nepočítaně. Jednou je Vysušil u litografického lisu v pracovní kombinéze, celý ustaraný a přepečlivě kontrolující sebemenší maličkost na kameni s okem starého rytce, kterému chybí jen čočka drobnohledu. Druhá představa je velmi odlišná, ale pro Vysušila neméně charakteristická. Snad neprozradím intimní tajemství, když řeknu, že je náruživým fotbalistou jedenáctky výtvarných umělců. A najednou máme před sebou člověka dravě vitálního, nikoliv zakřiknutého lyrika skrytého v hloubi umělecké duše. Dovede se taky poprat, rozčílit a tvrdošíjně bojovat jako správný sportovec a chlap. Tyhle vlastnosti charakterizují Karla Vysušila v jeho složitém uměleckém a lidském profilu. Stálá nespokojenost a hledačství, jak je charakterizuje oblíbené jeho úsloví to nic, už to dělám jinak”, vedly k formování projevu v zásadách i v detailech. V postupném vystřídání námětů portrétních a krajinářských za motivy všeobecněji platné až k snovým kreacím, v uplatňování nejpřiléhavějších technik od suché jehly přes dřevořez ke kombinovaným technikám a mnohobarevné litografii. Nejde však jen o povrchní proměňování vzhledu, ale důvodem je vcelku rozumový postulát. Z nepřeberného množství výrazových variant, jaké poskytuje grafika, není možno vybírat nahodile; námět a jeho duchovní náplň stanoví techniku a určí barevnost, která má právě u Vysušila svou klíčovou funkci. A to se ještě u samotné litografie projevují odlišné stupně variant udávané tématikou, kterou čteme v záhlaví cyklů Terče, Ptáci, Sny a Hlavy. Z temného základu nebo osnovy plyne jasný tok barev, hmotných či transparentních, nepříliš vzdálených barevným fenoménům vitráží. Záměrná statičnost je v nových Vysušilových litografiích narušena kinetickými prvky soustředně rotujících postav v živé akci. Dramata složitých lidských osudů, kdysi vyjadřovaná poklidnými symboly mateřství, získávají v novějších grafikách -a paralelně i v méně početných obrazech -větší prostor pro své dějové rozvinutí. S úporností až dravou a se stále rozjitřenou fantazií hledá a nalézá Karel Vysušil adekvátní výraz pro konkrétní nebo tušená fakta a děje, jež mají neodbytnou až magickou přitažlivost.
JAROSLAV HLAVÁČEK
- K.V. o sobě
- Hollar 1962
- Tajemné kouzlo barev
- Opava 1979
- Báseň J. Hořec
- Hollar 2006
- Nová síň 1987
- Zahájení Hollar
- Česká koláž a asambláž
- Dr. Lubomír Voleník
- Rozhovor 2001
- Vlastní úvod
- Rozhovor 2010
- LG5
- Olomouc
- Hotel Villa
- Galerie D 1981
- Louvre ve Znovínu
- Aby tvář ožila...
- Dr. František Dvořák
- Barvy světa